Napsali o Vítězslavě Klimtové

Vědí dobře, že jsem z jejich rodu. Ačkoliv tak nevypadám, jsem s největší pravděpodobností z rodu víl, čarodějnic a divoženek. Dá se to dobře poznat podle uší. Pokud chcete také zjistit, kam patříte, poskytnu všem ráda konzultaci.

2. I jména objevených strašidel jsou velmi zvláštní, ale příznačná, sdělí Vám je daná postavička sama nebo ji pojmenujete podle místa výskytu, podle vlastností? Katalog je zvláštní i latinskými názvy, umíte sama latinsky nebo si přizvete odborníka?

Latinsky sama neumím a tak spolupracuji s odborníkem z university, profesorem přírodních věd, který jména odborně zařadí podle latinského slovníku. Jinak si strašidla své jméno většinou přinesou sama, pouze nově objeveným strašidlům má právo člověk, který jej nalezne, po dohodě s ním, jméno dát.

3. Vaše tvorba je zaměřená především pro děti, ale nedávno se mi do ruky dostala i moc roztomilá knížka pro dospělé – Sexuální přitažlivost domácích kutilů, která je plná neuvěřitelných povídek. Čerpala jste jen ve vlastní rodině?

Každý se takhle ptá, můj muž tu knihu nenávidí. Bohužel je všechno pravda…..

4. Když jsem se zeptala svého 12ti letého syna, co by Vám dal za otázku, tak ho nejvíc zajímalo, kam chodíte na ty nápady, že to snad není ani možné, jak může mít jeden člověk tolik fantazie. Kde tedy stále hledáte inspiraci?

Všechno je to jen čirá realita. Svět těchto bytostí není jen na území naší republiky nebo snad na území Evropy, ale po celém světě jsou dokonce i vědecké týmy, které se zabývají bádáním, zkoumáním a hledáním strašidel. Je to vlastně hledání smyslu života v dávné minulosti, kdy člověk byl daleko víc spjat s přírodou.

5. Které strašidýlko jste si za ta léta bádání nejvíce oblíbila?

No, že bych si ho zrovna oblíbila ze všech nejvíc, to asi ne, ale je to Zašupšák (také Schovávač nebo Uklízeč), kterého mám doma. Ale nejvíc miluju Mechuru houbového, jako jednoho z prvních, s kterým mě seznámil Drnovec.

6. Co Vás napadlo, když jste poprvé slyšela, že v okolí malé obce Mokré, kdesi pod Orlickými horami, se nachází tolik bludiček? Vrátíte se sem a budete hledat další strašidla a pohádkové postavy?

Především si musím důkladně promluvit s objeviteli bludiček a pečlivě projít okolí, pak navázat spolupráci s obcí a postupně všechny bludičky dohledat a pro budoucí generace v myslích zachovat.
Mimochodem mají nádherné názvy….například Bludička vřesová, létavice, červánková, vlasatice, střapatá, usměvavá, ukrutná, nosatá, ohnivá nebo třeba půlnoční, je jich prostě spousta…..
Probudit dětskou duši je totiž moc důležité pro jejich budoucí vnímání okolního světa, ve kterém budou jednou žít. Ale ne jenom duši dětskou, i dospělí, jak jsem se přesvědčila v Mokrém, se rádi navrací do světa pohádek a dávných mýtů. A to je dobře.
Ostatně, sáhněte si na ucho, najděte si na něm malou špičku a tím zjistíte, že jste třeba také z vílího rodu. Je to jasný genetický znak.

7. Vystavovala jste nejen u nás, ale i v zahraničí, jaký je rozdíl mezi výstavou ve velkoměstě, třeba na Americkém kontinentě, kde jsou přeci jen jiné kulturní tradice a zvyky a například v malé české vesničce jen pro pár dětí?

Budete se divit, ale rozdíl není naprosto žádný. I v Americe žijí lidé, kteří sice bydlí například v New Yorku, ale jejich předkové také kdysi žili na venkově, pracovali třeba v lese nebo na plantáži v souladu s přírodou….. Ale co je podstatné, paměť lidstva, i přes veškerý dnešní shon, je v nás někdy sice hluboko, ale je zakořeněna a je důležité ji v pravou chvíli probudit. Lidé mají stejné srdce i duši jak v dávné minulosti, tak i dnes….

8. Představují si Vás děti vůbec jako člověka nebo jako milou a hodnou čarodějnici?

Já se objevuji sice jako čarodějnice, čarodějnice dobráček a děti zpočátku neví, kam mě zařadit, ale po setkání se mnou tomu nakonec opravdu věří a nejlepší na tom je, že tomu věřím i já.

Závěrem musím říct, že jsme všichni, děti i dospělí, s paní Klimtovou prožili nádherné odpoledne plné příběhů ze světa skřítků, víl a čarodějnic. Její Lexikon strašidel je vlastně velmi zajímavé vědecké dílo, které jsme i my nakonec použili při hledání bludiček v Mokrém, na konfrontaci právě s bludičkami již nalezenými a zanesenými do tohoto obsáhlého díla. Tímto srovnáním jsme zjistili, že bludičky a strašidla, které zde popisuje paní Klimtová, jsou si velmi podobné, mají některé společné rysy a znaky. Tím pádem musíme potvrdit teorii, že nejen všechna tato strašidla, víly a křítkové existují, ale pochází také z jednoho pradávného rodu.

 

Rozhovor Simony Maxové z března roku 2009, uveřejněný na webu www.deti.aktualne.cz
Vítězslava Klimtová: Strašidla se nejlépe cítí na hradech a zámcích
Autorka ilustrací strašidel i putovní výstavy s nadpřirozenými bytostmi Vítězslava Klimtová v současné době připravuje již čtvrtý díl Lexikonu Strašidel.
Rádi byste také navštívili její pohádkovou zemi? Kam se za strašidly vydat se dozvíte v rozhovoru se spisovatelkou, grafičkou a objevitelkou pohádkové země...
Jak vlastně vznikla myšlenka Pohádkové země?
Když jsem napsala Lexikony Strašidel měla jsem pocit, že si přímo říkají o to, aby ožili. Začala jsem modelovat loutky, a tak vznikla první výstava.
Jak by se sama představila autorka ilustrací strašidel i putovní výstavy s nadpřirozenými bytostmi, Vítězslava Klimtová?
Jsem starší paní, která celý život žije na okraji pohádkového světa a nerada se vrací do světa, kterému říkáme skutečný.
Jste spisovatelkou, grafičkou a objevitelkou pohádkové země, kdy vlastně jste začala malovat strašidla?
Strašidla jsem začala malovat ve věku 4 let v roce 1945, hned jak jsem udržela tužku v ruce. První díl Lexikonu vysel poprvé v roce 1992 a od té doby měl již 14 vydání. Právě teď připravuji 4. díl.
Budeme-li chtít s dětmi putovat po PZ, kam všude se podívat? A co na místech najdeme?
Největší výstava Pohádkové země je v Pičíně, dále na zámku v Klášterci nad Ohří, na Šumavě v údolí Brčálník. Na jaře vypukne výstava na zámku Berchtold a rovněž od prvního května začíná putovat po knihovnách v republice Výstava Potulná Pohádková Země. Dále naučná stezka strašidel v Arboretu Šmelcovna v Boskovicích, dále naučná stezka strašidel a stromů Českých lesů v Solvayových lomech u Nižboru.
Co považujete z putovní výstavy za nejzajímavější? Zakončit putování mají děti v obci Pičín u Příbrami, kde najdou kromě pohádkového domu, také autorku, která podepíše knihy o strašidlech. Co všechno na děti čeká v pohádkovém domě?
V pohádkovém domě čeká děti kromě skřítků a vodníků hodný drak Dobráček, který umí zdravit, zpívající stromy, kouzelná skříň a další překvapení.
Jaké knihy vám již vyšly? Chystá se něco nového?
Vyšlo mi celkem 20 knih, z nich jsou kromě dětských i 4 knihy pro dospělé. V současné době chystám čtvrtý díl Lexikonu, čtvrtý díl Statečného Skřítka Drnovce, Skřítčí Kuchařku a hlavně První knížku pro všechny děti světa, která vyjde v několika jazycích a jmenuje se Putování Pohádkovou Zemí.
Jaké jsou ohlasy mezi dětmi a dospělými? Vytváří něco podobného i jiný autor v ČR?
Ohlasy jsou většinou nadšené a radostné. Pohádková země inspiruje návštěvníky k novému pohledu na přírodu a na vlastní tvorbu. Pokud se týká dalších autorů - v Čechách je mnoho muzejních strašidel, ale nejsou veselá a laskavá jako moje, jsou více hororová. Také mám řadu padělatelů a falzifikátorů, kteří moji myšlenku zneužili a porušili má autorská práva. Návštěvníci, kteří přijdou do mojí Pohádkové země jsou udiveni rozdílem mezi falešnými a mými loutkami. Nechci říkat ani jména ani místa, ale sama se za tyto lidi stydím, když se nestydí oni.
Na webových stránkách Pohádkové země je možné se také zaregistrovat do klubu a získat tak nejrůznější zvýhodnění, jaká především?
Zaregistrování v klubu strašidel přináší slevy na některých knihách, pozvánky na akce a v budoucnu budou mít členové klubu vlastní vstupenky.
Co nabízí internetový obchod na stránkách PZ?
Internetový obchod nabízí knihy, cd, omalovánky, pexesa.
Na stránkách jsem se také dozvěděla, že PZ hledá nové trvalé působiště. Jak by mělo vypadat a jaké jsou zatím výsledky hledání?
Pohádková Země hledá další působiště v Praze i v dalších krajích jak v ČR, tak v zahraničí, aby jí mohlo navštívit co nejvíce dětí. Nejlépe se strašidla cítí ve starých zdech hradů a zámků. Výsledky jsou velmi nadějné.
 

Lubica Zábranská - 12. února 1996

"ŠTĚSTÍ JE VLASTNÍ DISPOZICE..."
Tak si představte člověka, který tohle ví! Ví, chápe a dokonce podle toho žije a tvoří. Tenhle moudrý člověk je žena: urostlá, pevná, se sluncem mateřské něhy v očích.
Paní Vítězslavu Klimtovou, výtvarnici a spisovatelku, jsem poznala 12. prosince 1995 na výstavě v galerii Lidového domu v Hybernské ulici v Praze. Představovala tam svou výtvarnou tvorbu za poslední tři roky: obrázky, ilustrace pohádek vlastních i jiných autorů, loutky, malované kameny a hračky, truhly a skříně, vše obsahem ze světa skřítků, strašidel a lesních vil. Tahle na první pohled nenáročná tvorba spolu s její autorkou na mne hluboce zapůsobily. Ze studeného a hřmot-ného světa jsem se totiž rázem ocitla v prostředí čisté, životní radosti a lidského tepla; ale hlavně -znovu jsem laskala ten ryze český, poetický humor, který z utrpení a smutku vyrůstá k poznání hlubokého lidství. Pookřála jsem nejenom lidsky, ale i profesně. Pro kunsthistorika a výtvarného kritika, jenž byl odchován moderním "kumštem" a jenž za poslední desetiletí dospěl k pocitu smutku nad osudem českého umění, to byl doušek z čisté lesní studánky.
Když jsem totiž koncem sedmdesátých let měla možnost navštívit několik západních zemí cestou do a ze severní Afriky, kde můj manžel působil v týmu československých lékařů, dychtivě jsem vnímala bezprostřední kontakt se západní kulturou. S výjimkou historie a klasiky však byl výsledný dojem zklamáním. S jistým uspokojením jsem tehdy konstatovala, že ta naše kultura za "železnou oponou" na tom není tak špatně. Nejenom výtvarný underground a samizdatová literatura, ale také značná část státem financované filmové a divadelní tvorby, literatura pro děti a animované filmy nápadně převyšovaly běžnou západní produkci. V čem? V opravdovosti výrazu a v poselství: měly co sdělit a vyznávaly základní lidský (a božský) zákon ve vztahu dobra a zla. Ted" mám již nějakou dobu trapný pocit, že jsme se v tom popřevratovém okouzlení ztratili sami sobě. Zdá se, že zdvižená "železná opona" k nám vpustila nejenom svobodu, ale také krutý a bezohledný byznys, jenž neví nic o úctě k velkým jménům české kultury posledních dvaceti let.
Moudrý spisovatel John Ronald Reuel Tolkien napsal, že když pohled velkých je odvrácen, musí veliké dílo vykonat malí lidé. (Jeho hobbiti, malí stateční človíčkové, kteří raději padnou než by porušili dané slovo, zvítězí nad Sauronem - ztělesněním Moci a Zla - a zachrání Středozemí). Nejenom Tolkien, velcí spisovatelé vůbec nás učí, že síla je v prostém člověku, zejména v období převratů a krizí.
A proto právě je úžasné, že lidé jako paní Klimtová žijí mezi námi. Vítězslava Klimtová není žádný hobbit, je spíše entka, a snesla by přirovnání k urostlému stromu: její tvorba je stejně košatá a kořeny, z nichž čerpá mízu, jsou vpravdě hluboké.
Narodila se v Praze v roce 1941, krajem jejího dětství však jsou severní Čechy. V Jablonci nad Nisou také maturovala na Střední umělecké škole bižuterní. Ve studiích pokračovala externě na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kterou ukončila v roce 1976.
Nejraději však Vítězslava Klimtová malovala a maluje pro děti. S nakladatelstvím Panorama spolupracuje již patnáct let. Pro ty nejmenší vytvořila omalovánky a leporela (v roce 1994 vydalo také nakladatelství TOK sedm jejích malých leporel). Pro větší ilustrovala knížky "Divoch", "Skleněné korále", "Modrý vrabec" a "Kinto", které vyšly v Lidovém nakladatelství, a Scott 0'Dela "Pětinu pro krále", vydanou v Albatrosu. V roce 1955 ilustrovala knížku Antonína Rydla "Dej na sebe pozor".
Když k tomu připočítáme kalendáře s námětem českého roku a českých pohádek, betlem a kolem čtyřiceti vydaných pohlednic, získáme přibližnou představu tvořivé a pracovité autorky, která dala své umění do služeb každodenních kulturních potřeb lidí. Představu opravdu pouze přibližnou, protože ani z poloviny nepostihuje osobnost Vítězslavy Klimtové. Zčásti tu představu doplní výčet výstav, jichž bylo od té první v roce 1969, což byla autorčina účast na Výstavě českého skla a bižuterie v Montrealu, dvaatřicet. Od roku 1983 vystavovala Vítězslava Klimtová již pravidelně své kresby, akvarely, malované kameny a obrázky na dřevě, a to samostatně nebo na společných přehlídkách. Uveďme alespoň výstavu kreseb v kanadském Calgary v roce 1986 a na Knižním veletrhu v Olomouci a v Praze s Bonsai klubem, l. pražský salón v roce 1988, Výstavu středočeských výtvarníků v Průmyslovém paláci v Praze nebo Salón uměleckých řemesel v roce 1993 a samostatné výstavy v roce 1995 v Havlíčkově Brodě a v již zmíněném Lidovém domě v Praze.
Vytvořila pro to celý svět bytostí, zpola přírodních, zpola lidských. Vytvořila, nebo spíš jenom s přesností výzkumníka popisuje svět, jenž se prolíná s naším? Nesnadná odpověď, neboť to Vítězslava Klimtová ke všemu dělá s velkým citem pro hru, s fantazií a s příznačně českým humorem, takže divák a čtenář zároveň neustále proklouzává mezi fikcí a realitou, mezi hrou a hlubokou vážností, a je jímán pocitem probuzené prapaměti, upomínání se na něco pradávného, odkud vyrůstají naše kořeny. Také názvy knih, které napsala a nakreslila v letech 1992-1994, dvousvazkový "Lexikon ohrožených druhů strašidel lesních, lučních a domácích" a "Ze života skřítků domácích" je napůl vážný a napůl "jako".
Autorka sama zdůrazňuje, že tvoří pro děti, děti duší a nejenom věkem, protože to nejvzácnější, co si může dospělý zachovat do vysokého stáří, je kromě zdraví, čistý dětský pohled na svět. A tak pro ty "velké děti" napsala a nakreslila kouzelnou knížku "Sexuální přitažlivost domácích kutilů", vydanou v roce 1994. Vznikla s fejetonů, které psala pro časopis Žena a móda v průběhu dvou let. Poněkud vážnějšího ladění, jako ponor do ženské duše, je připravovaná kniha "Milostné hry zajíců na jizerských lukách", na jejímž rukopisu pracuje již od roku 1975.
Další knížky, které vyšly v posledních dvou letech, nebo které autorka teprve připravuje, ukazují druhý pól jejího lidského a uměleckého přesvědčení. "Domove, domove..." je výběr z klasické české poezie, doprovázený křehkými lyrickými ilustracemi. Se stejnou úctou a láskou jsou připravovány "Obrázky ze života Boženy Němcové". Ilustracemi "Pražským pověstem Popelky Bibiánové" vzdala Vítězslava Klimtová hold donedávna pozapomenuté spisovatelce, a se stejným přístupem připravuje knížku "Lidé, na které se zapomnělo" o vzácných osobnostech, které netoužily po slávě, ale které si zaslouží úctu jako příklady nejčistšího lidství.
Forma výtvarného a literárního projevu Vítězslavy Klimtové je promyšleně jednoduchá. Je to osvědčený způsob královského šaška - říkat vážné věci způsobem nevážným. Jako žena se Vítězslava Klimtová zříká jakéhokoliv gesta a její prostota je nelíčená. Tato tvůrčí pokora si zaslouží úctu. Méně citlivé a méně pozorné to však může mýlit: nehledají hlubší hodnoty v jednoduchosti, jíž chybí atributy umělecké modernosti a světovosti. Vítězslava Klimtová jde vědomě cestou srozumitelnosti, ba dokonce líbivosti, rozhodla se - s českou národní tradicí ve štítě - bojovat svou tvorbou proti invazi agrese. Předmětem jejího zájmu jsou totiž děti a mladá generace, a v tom je její naoko bezproblémová tvorba velice, velice závažná.
Ohlas knížek Vítězslavy Klimtové je velký, autorka je známa ve světě a její popularita je i u nás nemalá. Dosvědčují to nejenom četné články v tisku, ale také řada rozhlasových a televizních pořadů a rozhovorů. Tak proč o ní znovu psát? Kvůli nám. Abychom si uvědomili hodnoty, které máme doma (a neplatili draze za cizí zboží), abychom ctili vlastní tvůrce, pokud je čas, pokud je ještě máme.

Miroslav Brožovský
Pohádkový svět Vítězslavy Klimtové
Dostanete-li se k hranicím pohádkového světa Vítězslavy Klimtové, měli byste nad jeho branou číst nápis: "Pozor, vstup pouze na vlastní nebezpečí !" Ne snad proto, že kromě víl, elfů a dobromyslných skřítků jsou v něm rozmanitá strašidla - hejkalové, vodníci, divoženky, čerti a mnoho dalších. Od nich žádné vážné nebezpečí nehrozí, tato strašidla jsou dnes spíš sama ustrašená, bázlivá a plachá, jak na ně doléhá bezcitnost a bezohlednost mnoha lidí. Varovat vás je však třeba před čímsi, co tak výstižně v jednom ze svých sloupků, kdysi pravidelně otiskovaných v týdeníku "Story" a pak vydaných v dvousvazkovém knižním souboru pod názvem "Tak nevím …", napsal moudrý divadelní a filmový režisér a herec Jiří Menzel:
"Stává se, že člověk se vrací z divadla pln nadšení a že chápe, proč se v dávných dobách zapřahali fanoušci do kočárů svých oblíbenců. I já bych někdy rád tlačil po hezkém představení auto těch, kteří mi na jevišti udělali radost. Druhý den si vezmu noviny a zjistím, že jsem blbec, kterému se líbilo něco, co je špatné, nedokonalé, málo významné, tradiční, nevýrazné …".
Jak tato slova souvisí s pohádkovým světem Vítězslavy Klimtové ?
V předjaří roku 1998 Vítězslava Klimtová vystavovala své obrazy, kresby a loutky v proslulé budově Mánesa v Praze, v restaurantu, kde bývají instalovány komorní expozice výtvarných děl. Tehdy tam přišel také jistý pán z Akademie výtvarných umění. Když se po vystavených pracích rozhlédl, obořil se na šéfa onoho restaurantu slovy: "Jak je možné něco takového vystavovat v budově, která je vlajkovou lodí českého moderního umění ?!".
Jestli jste teď sami do pohádkového světa Vítězslavy Klimtové vstoupili a máte příležitost "něco takového" vidět na vlastní oči, můžete posoudit, co asi dotyčného pána z Akademie tak popudilo.
Snadno poznáte, že tvorba Vítězslavy Klimtové se nápadně liší od tvorby mnoha jiných dnešních výtvarníků. Díla Vítězslavy Klimtové na vás neútočí agresivitou, drásavostí, brutalitou, nevyvolávají ve vás pocity úzkosti, deprese, marnosti, beznaděje, odcizení, nejsou projevem kultu násilí, krutosti a ošklivosti. Vítězslava Klimtová ukazuje vlídnější tvář světa; a trudné věci přetaví tak, že se nad ně dokážete povznést a přijmout je se shovívavostí, ba s úsměvem. V jejím díle vždycky poznáte, kde je dobro a kde zlo. Snad největší "hřích" Vítězslavy Klimtové je to, že svůj svět představuje na první pohled nenáročným, jednoduchým, neokázalým, všeobecně srozumitelným způsobem, a že dokonce chce, aby se její díla líbila, aby dávala radost. Má v sobě dostatek tvůrčí pokory a bez ostychu se hlásí k tradici našich "nejlidovějších" umělců - Josefa Mánesa, Mikoláše Alše, Adolfa Kašpara, Josefa Lady, Jiřího Trnky, Ludmily Jiřincové, ba i leckdy neprávem posmívané Marie Fischerové-Kvěchové. K této tradici patří i to, že Vítězslava Klimtová - na rozdíl od mnoha jiných dnešních výtvarníků - je zručná kreslířka. Své obrazy a obrázky komponuje bez předloh a modelů, s pevným a jistým tahem pera i štětce.
Cesta k této virtuozitě nebyla snadná a je dlážděna množstvím úmorné práce. Už jako malá holčička, když se krátce po skončení druhé světové války s rodiči přestěhovala z rodné Prahy na sever do Jablonce nad Nisou, se Vítězslava, tehdy Líbalová, snažila potěšit svými výtvory lidi kolem sebe. Sedávala na bedně v zelinářském obchodě, kde prodávala její maminka, před sebou měla místo stolu vyšší bednu, a tam inkoustovou tužkou kreslila na papírové sáčky, takže zákazníci si spolu s cibulí a mrkví odnášeli obrázky princezen, víl, draků a jiných pohádkových bytostí. Když přišel čas volby povolání, vzepřela se Vítězslava přání rodičů, aby studovala ekonomii, a naplnila své dávné předsevzetí být výtvarnicí. S maturitou na Střední umělecké škole bižuterní v Jablonci pak nastoupila do podniku vyrábějícího bižuterii, kde získala cenné zkušenosti v práci s různorodým materiálem a s jeho formováním do rozmanitých výtvarných skvostů. S touto praxí potom studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde jejími profesory byli proslulá textilní výtvarnice Ludmila Kybalová a malíř Jaroslav Nušl. Toto studium ukončila v roce 1976.
Normalizační sedmdesátá a osmdesátá léta nebyla pro tvorbu Vítězslavy Klimtové příznivá. Tzv. umělecké komise bránily jakékoliv tvůrčí volnosti, a tak se Vítězslava Klimtová po dlouhou řadu let živila drobnou užitou a propagační grafikou a knižními a časopiseckými ilustracemi. V týdenících a denících bylo otištěno množství jejích perokreseb jako výtvarný doprovod povídek a fejtonů. K tomuto drobnému charakteru výtvarné tvorby omezovaly autorku také rodinné poměry a péče o děti. Oněch víc než tisíc publikovaných obrázků však Vítězslavě Klimtové pomohlo dosáhnout obdivuhodné kreslířské suverenity a rozvinout schopnost výtvarné zkratky a koncentrovaného vyjádření na malé ploše. Později se v její tvorbě postupně stále víc uplatňovala barva. Většinou to bylo tím nejskromnějším technickým způsobem. Stačily školní vodovky, útlý štěteček a hladký tuhý papír. Vítězslava Klimtová se stala skutečným mistrem akvarelu. O tom ví každý, kdo zná například její lexikon strašidel. Teprve v posledních letech se autorka víc věnuje také olejomalbě.
Nejznámějšími výtvarnými díly Vítězslavy Klimtové jsou její knižní ilustrace. Nejvíce obrázků nakreslila pro děti, a to do knih, které napsala sama, i do knih jiných spisovatelů. Většinou jsou to obrázky ze světa pohádek nebo ze života dětí. Pro děti také nakreslila omalovánky, leporela, pexeso, puzzle, dokonce i stolní kuželkovou hru; a především pro potěšení dětí zhotovuje loutky a hračky, pomalovává v pohádkovém stylu truhly a jiný nábytek, oživuje kresbami kameny i vaječné skořápky. Nepřestala však sloužit ani každodenním kulturním potřebám lidí. Rok co rok můžete mít doma kalendář s jejími obrázky, v trafikách najdete její vánoční a velikonoční pohlednice, jejích kreseb užívají firmy jako svého loga nebo novoročenek, její kresby můžete vidět i na navštívenkách některých lidí, ranní kávu můžete pít z hrníčku nesoucího obrázek některého ze strašidel Vítězslavy Klimtové. K novému vydání se připravuje její vystřihovací betlém.
Svá díla Vítězslava Klimtová často představuje na výstavách. Zpočátku to byly spíš výstavy skupinové, po dlouhou řadu let však už vystavuje samostatně. První prezentací vlastní tvorby byla autorčina účast na Výstavě československého skla a bižuterie v kanadském Montrealu v roce 1969, a po ní následovala jedna výstava za druhou. Už jich bylo nepočítaně, v Calgary, Olomouci, Kroměříži, ve Vídni, Havlíčkově Brodě, několikrát v Praze, dále v Poděbradech, Nymburku, Čáslavi, Děčíně, Chomutově, Mariánských Lázních, Jaroměři, Jičíně, Šumperku, Bílině, Jincích, Moskvě, Varšavě, Jablonci nad Nisou, Českých Budějovicích, Veltrusích, Vrchlabí, Tanvaldě, Hořovicích, Březnici, Vysoké u Příbrami, Přešticích, Libochovicích, Ostravě, Brně, Kyjově, Břeclavi, Veselí na Moravě, Hodoníně a na mnoha dalších místech, a zájem o vystavení děl Vítězslavy Klimtové neustává.
Už od mala projevovala Vítězslava Klimtová i nadání literární. První její kniha byla populárně odborná, s příznačným názvem "Zázraky bižuterie", vydaná v roce 1968 v nakladatelství Práce. Pro tohoto editora také ilustrovala deset svazků "Malé rodinné školy" a řadu kuchařských knih. Když se Vítězslavě Klimtové dlouho nedařilo, aby jí nakladatelé svěřili ilustrování děl takových autorů, jako byli Božena Němcová nebo Karel Hynek Mácha, začala si psát texty sama. Něco z toho publikovala po časopisech, ale postupně se zaměřila na vlastní tvorbu celých knih. Největší proslulosti dosáhl její zatím dvousvazkový "Lexikon ohrožených druhů strašidel lesních, lučních a domácích" (1. díl vyšel poprvé v roce 1992, 2. díl v roce 1996), který je výsledkem autorčina nezměrného badatelského úsilí a její obrovské literární i výtvarné fantazie a nemenší píle. Toto dílo již mnozí lidé chovají jako jednu z kmenových součástí svých domácích knihovniček. V současné době pracuje Vítězslava Klimtová na třetím dílu lexikonu, na němž se podílejí objevitelé strašidel z celé republiky. Autorka vyzvala prostřednictvím tisku každého, kdo ví o nějakém strašidle, které dosud nenašlo místo v jejím vědeckém díle, aby jí o něm, o jeho podobě, vlastnostech, výskytu a způsobu života napsal. Ona je připravena, bude-li to objev opravdu zajímavý, dotyčné strašidlo odborně prozkoumat, popsat, namalovat, opatřit pro ně přesný latinský název a zařadit do lexikonu i se jménem a adresou jeho objevitele.
Pro děti Vítězslava Klimtová napsala a namalovala i další knihy o těch zpola člověčích a zpola přírodních bytůstkách: "O statečném skřítku Drnovci a jeho rodině", "Ze života skřítků domácích", "Malý atlas elfů" a "Léčivé bylinky lučních skřítků".
Všechny tyto knihy si jistě rádi prohlédnou a přečtou nejen děti, ale i dospělí, neboť schopnost zachovat si i do vysokého věku čistý, nezkalený dětský pohled na svět je - kromě tělesného zdraví - jistě tou největší hodnotou.
Pro takto nadané dospělé čtenáře Vítězslava Klimtová napsala a nakreslila knížku "Sexuální přitažlivost domácích kutilů", která vznikla přetavením vlastních velmi trudných zkušeností z manželského života do humorné podoby, humorné natolik, že v jistém špitálu předčítají pasáže z této knihy pacientům, aby zaplašili jejich strach před operací. Některé kapitoly, např. "Co udělat s přistiženým manželem", jsou nejenom mazaným praktickým návodem, ale také znamenitou literární lahůdkou. Právě tato kniha nejlépe dokládá následující slova Vítězslavy Klimtové: "Spisovatelem se člověk stává tak, že ho život každý den pořádně sfackuje, a ten člověk má pak to štěstí, že o tom může a umí napsat. Když se mu podaří převést to ošklivé nebo trudné, co zažije, do radosti, tak potom vznikají věčné knížky. Jen si vzpomeňte na Babičku Boženy Němcové."
Dávnější humorné zážitky z rozverných let svého života vylíčila Vítězslava Klimtová ve svém vyprávění nazvaném "Dvě dámy s ruksakem" (mimochodem: všimněte si i těch působivých názvů, které autorka umí svým dílům dát). Dopadnou-li dobře nadějně probíhající jednání, budeme moci za nějaký čas sledovat tyto příběhy i na filmovém plátně.
Vážnějšího ladění, jako hluboký a jímavý ponor do ženské duše, je kniha Vítězslavy Klimtové "Milostné hry zajíců na jizerských lukách", jakási tresť autorčiných mnohaletých zážitků, poznatků a dojmů, kniha krásných příběhů a neméně krásných veršů (ano, i veršů: Vítězslava Klimtová je i básnířka; všechny její básně zhudebnil Pavel Půta).
Ze zamýšlených, připravovaných nebo k vydání již připravených knih stojí za zmínku zvláště některé. Výběr ze skvostů klasické české poezie s křehkými lyrickými ilustracemi Vítězslavy Klimtové, jakýsi brevíř, nazvaný "Domove, domove …", by mohl najít místo v každé rodině. Ilustrace k této knížečce již lze vidět na autorčiných výstavách.
Do "Obrázků ze života Boženy Němcové", knihy spojující ilustrace Vítěslavy Klimtové s textem a dokumentací vybranou literární historičkou dr. Helenou Sobkovou, naše malířka jistě vloží veškerý svůj obdiv a úctu, které chce největší české spisovatelce projevit. S podobným přístupem nakreslila obrázky k již vydaným "Pražským pověstem Popelky Biliánové", dílu donedávna pozapomenuté spisovatelky. Osobnostem, které si zaslouží úctu jako příklady nejčistšího lidství, i když nikdy netoužily po slávě, chce Vítězslava Klimtová vzdát hold v knize nazvané "Lidé, na které se zapomnělo".
V posledních letech rozšířila Vítězslava Klimtová svůj tvůrčí záběr i na soudobá audiovizuální elektronická média. "Lexikon ohrožených druhů strašidel" s autorčinými kresbami, hranými sekvencemi a texty interpretovanými Stelou Zázvorkovou, Naďou Konvalinkovou a Jiřím Císlerem byl nahrán na CD-ROM
(Unie multimediálních umělců udělila této dvoudiskové nahrávce Cenu Alfréda Radoka 1998 jako nejlepšímu multimediálnímu dílu roku), knížka "O statečném skřítku Drnovci a jeho rodině" byla na pokračování nahrána na pět magnetofonových kazet, rovněž ve vynikajícím hereckém podání, a z jiných audiokazet můžeme poslouchat také některé další texty Vítězslavy Klimtové, např. kapitoly ze "Sexuální přitažlivosti domácích kutilů". "Ohrožené druhy strašidel" představuje na magnetofonové kazetě Jitka Molavcová. Půvabné jsou rovněž "Ukolébavky lesních skřítků", zhudebněné Pavlem Půtou, a "Milostné hry Pavla Půty a Vítězslavy Klimtové", obojí nahrané na audiokazety.
Velmi oblíbenými, zejména mezi dětmi, se staly pořady, v nichž Vítězslava Klimtová a Pavel Půta představují pod názvem "Malované písničky" svá výtvarná, literární a hudební díla plná pohádkových bytostí. Oba tvůrci jimi obohacují nejen výstavy prací Vítězslavy Klimtové, ale vystupují s nimi i ve školách na mnoha místech celé naší vlasti.
Snad ke šťasnému konci brzy dospějí jednání o tom, aby strašidla, víly a skřítci Vítězslavy Klimtové ožili v televizních večerníčcích, tak jako už našli své místo na internetu.
Tvorba Vítězslavy Klimtové je - mnohem víc než lze na tomto omezeném místě popsat - bohatá a rozmanitá a má hluboké kořeny. Je to dílo ženy neobyčejně skromné, která se obejde bez okázalých gest, která odmítá lacinou módu a jíž je cizí jakákoliv póza. Upřímnost a opravdovost jsou samozřejmě podezřelé těm, kdo jsou opačného založení. U snobů sotva může Vítězslava Klimtová uspět. Přitom lze právě za prostotou a jednoduchostí její tvorby najít ty nejcennější rysy opravdové modernosti. A kdyby stále ještě u nás nebylo tak obtížně dosažitelné, aby poctivý, tvořivý a pracovitý člověk mohl stát ekonomicky na svých vlastních nohou, strašidla Vítězslavy Klimtové by již dávno ve světě úspěšně soutěžila s mořskými pannami, trolly, sirénami a ostatními populárními bytostmi z bájí a pohádek jiných národů a přinesla by mezi ně právě onu ryze českou notu, syntézu humoru a poezie.
V čem je vlastně podstata uměleckého založení Vítězslavy Klimtové? Jejímu pohledu na svět a způsobu její tvorby můžeme lépe porozumět, ukážeme-li si dva charakteristické příklady.
Zatímco na mnoha místech v našich zemích
zhotovují lidé z vaječných skořápek kraslice, Vítězslava Klimtová tvoří škaredice. Pozor, ne ošklivice, které by ve vás budily odpor a nutily vás znechuceně odvrátit zrak, ale škaredice s obličejem zvrásněným do humorného šklebu, který ve vaší tváři i ve vaší duši vyvolá laskavý úsměv.
Strašidla Vítězslavy Klimtové nejsou kruté, zběsilé, surové, zákeřné, krvelačné stvůry, jakými ne straší, ale přímo děsí své diváky například jistá proslulá televizní stanice, ale jsou to bytůstky s vlastnostmi, jaké mají lidé, s vlastnostmi sympatickými i odpudivými, bytůstky někdy roztomilé, lidem či přírodě pomáhající, jindy zlomyslné či škodolibé. Co však je pro tato strašidla podstatné, je to, že spíš než aby strašila, sama jsou ustrašená natolik, že je nutno je před necitlivostí lidí chránit. Vítězslava Klimtová razí heslo "Dívej se, kam šlapeš", abychom žádné z těch bázlivých bytůstek neublížili, neboť bez nich by byl náš život o mnoho chudší a příroda by přišla o svoji nenahraditelnou součást.
Vítězslava Klimtová už dávno ví, že si nepřestáváme hrát, protože stárneme, ale že stárneme, protože jsme si přestali hrát. Proto je její tvorba především hrou. Bohatá fantazie a příznačně český poetický humor udržují diváky i čtenáře děl Vítězslavy Klimtové ve stálé nejistotě, zda se pohybují ve světě skutečném či pouze fiktivním, zda to s nimi autorka myslí vážně nebo zda si s nimi jenom hraje, zda to myslí jenom "jako". Zejména výsledky badatelské práce Vítězslavy Klimtové v oboru strašidlologie jsou natolik přesvědčivé, že jen málokdo rozpozná, co je odpozorováno z reálného života a v čem autorka své diváky a čtenáře naopak vodí za nos.
(Mezinárodní organizace etologů při UNESCO pozvala zcela vážně Vítězslavu Klimtovou, aby na jejím kongresu konaném v létě roku 1999 v Luhačovicích referovala o výsledcích svého bádání v oboru strašidel, zejména o významu strašidel pro životní prostředí a život lidí. Odborný výklad naší badatelky byl natolik přesvědčivý, že i nejvýznamnější vědecké kapacity oboru etologie při následné exkurzi do Bílých Karpat samy v různých terénních zákoutích vyhledávaly dosud neznámé druhy strašidel této oblasti a snažily se je začlenit do přírodovědného systému. Významný francouzský delegát požádal Vítězslavu Klimtovou o možnost přenést některý vybraný tuzemský druh strašidla do Burgundska, byl však odmítnut s poukazem na obtíže s aklimatizací a na naléhavou potřebu provést nejprve důkladný odborný průzkum strašidel v povodí řeky Rhóny, neboť jinak nelze zaručit bezproblémovou symbiózu druhů pocházejících z tak vzájemně vzdálených lokalit a odlišných prostředí).
Díla Vítězslavy Klimtové však jsou nejen líbivá, nejen zábavná, ale i společensky závažná. Plní roli, jakou mívali královští šašci - říkají vážné věci způsobem nevážným, humorným. Ochranou strašidel Vítězslava Klimtová míní ochranu přírody vůbec, ochranu čistých vztahů mezi lidmi i ochranu samotných lidských duší a srdcí. Její obrázky i její texty také ukazují cestu a nabízejí volbu, čím lidem, zejména dětem nahradit například komiksy, slabomyslné televizní seriály, počítačové hry a jiný ohlupující a otupující brak.
Snad stojí zato připomenout si aspoň několik slov z těch, která Vítězslava Klimtová řekla před několika lety v oblíbeném pořadu rozhlasové stanice Praha "A léta běží, vážení".
"Všimněte si, že když někdy vzniká něco, co vyvolává příznivou odezvu nebo co zůstává lidem v srdci, je to většinou velice jednoduché a prosté; není v tom žádná póza, žádná pompa, není to nesrozumitelné, je to jednoduchoučké a neokázalé. A u takových věcí brzy poznáte, jak se vám vrací to, co jste do nich vložili.
Přišlo za mnou hodně lidí, i lidí majetných, stokrát, možná tisíckrát majetnějších než jsem já, a záviděli mi. Já si totiž vymalovávám, vypisuji a vybásňuji svět, který nelze koupit, který ale mohu rozdat. Dávám jej, a to je to nejlepší, co si mohu užít, protože ten, kdo dává, ten dostává. Řekněte, je něco krásnějšího než stvořit svůj vlastní svět a pak jej dát těm ostatním ?".